Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bostonští AVIATIONS se stávají jedním z letošních překvapení. Pro mě donedávna neznámá skupina se přitom pyšní poměrně dlouhou historií, která sahá až do roku 2011, kdy se tento projekt zrodil na Berklee College of Music. Již debut "A Declaration of Sound" (2012) byl dílem šikovných hudebníků a i takto zpětně jsou z něj cítit značné ambice v oblasti instrumentálního provedení a cit pro melodičnost i dramatičnost. Skladatelské dovednosti a suverénnost provedení ale skupina evidentně pilovala a po pauze od předchozí desky "The Light Years" (2018) tu je s materiálem, který vyrostl do profesorských rozměrů. Když k tomu přičteme i značný progres, který se svým hlasem dokázal udělat zpěvák Adam Benjamin, na debutu a částečně i na druhém albu ještě nebyl stoprocentní, tak tu máme materiál hýřící kreativitou s opravdu virtuózním provedením.
"Luminaria" je totiž albem, které nabízí vynikající alternativní crossover prog. To slovo crossover zdůrazním, neboť svou progresivní hudbu AVIATIONS nesvázali žádnými stylovými pouty, naopak i v porovnání s předchozími počiny se skupina rozmáchla opravdu doširoka. A je odzbrojující, jak po skladatelské stránce dokázali skloubit široké spektrum výrazů, od jemných rockových poloh přes math rockovou rozdováděnost až k djentové nespoutanosti. Občasně se vyklube na povrch i post hardcore hravost ve stylu THE MARS VOLTA, ke které měla skupina ostatně blízko především na předchozích deskách. K tomu kontrastní, někde chlácholivě melodické, jinde i ostré a nekompromisní vokály. A aby toho nebylo málo, nechybí ani trocha překvapivých prvků, třeba v klasicistním stylu preludující klavír či až poprockově hitové linky. Už na první poslech příjemně plynoucí skladby jsou bohaté a vyhýbají se tradičním šablonám, takže jsou současně i trvanlivé. Prostě se to jen tak neoposlouchá, naopak roste s každým poslechem.
Ale především je to vkusně složená hudba plná nálad, melancholických i emotivních aranží, a když už je té jemné až nasládlé citlivosti příliš, dokáží do toho AVIATIONS i pořádně šlápnout, třeba občasně v dlouhé "Coma" nebo nespoutané "Legend", kde je až fascinující funkčnost kombinace djentově drsných kytar s klavírními party a variabilně se měnícím vokálem, který zde trochu netypicky aspoň na chvilku sklouzne i do hodně hrubé metalové polohy. Jinak se vokalista Adam Benjamin předvádí spíše jako citlivý melodický zpěvák, který rozhodně ví jak se svým "nástrojem" zacházet. A jeho schopnost měnit stylové polohy je příjemná svou samozřejmostí, s jakou mezi nimi přechází. A to od jemně chlácholivé jako vánek klidné interpretace až po silově vypjaté, přesto sebejisté linky. Vyzrálost skupiny dokladuje i fakt, že je složena ze členů s bohatými zkušenostmi, basák Werner Erkelens je ten basák z britských MONUMENTS, James Knoerl, člen thrash/deathových DEATH´S EMINENCE, jinak učitel hry na bicí, funguje i jako studiový hráč, takže má na kontě participaci na spoustě nahrávek stylově různorodých interpretů, například THE ANCHORET, klavírista Richard Blumenthal pak třeba hostoval u stylově spřízněných THRAILKILL.
I díky tomu je poslech alba "Luminaria" vlastně takovou objevnou cestou, na které se potkáváme s množstvím forem i nálad, šlapeme po pevných stylových cestách, ale i jakoby balancujeme na hranách mezi kontrastními polohami. A pokud bychom chtěli hledat přirovnání k jiným interpretům, bylo by to na jednu stranu těžké, protože projev AVIATIONS je velice svérázný a těžko zařaditelný, na druhou stranu si tam snadno můžeme najít motivy, variace a postupy, které používají skupiny jako LEPROUS, TESSERACT, THE MARS VOLTA, HAKEN, MONUMENTS a spousta delších. Je to daň za skutečnost, že Američané jsou tak bohatí ve své otevřenosti a nebojí se originálním způsobem zpracovat jakékoli inspirace. A jelikož to umí jak po instrumentální tak kompoziční stránce, je z toho dílo opravdu výrazné.
Vynikající crossover prog. Jedno z velkých překvapení. Album, které nabízí tolik poloh, výrazů a nálad, že to chvilku trvá strávit. Ale roste to každým poslechem, protože je to bohaté a mimo jakékoli šablony. Nádherná objevná hudební pouť. Mé album roku?
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.